Historie Tradiční čínské medicíny
Počátek medicíny ve staré Číně se datuje do doby asi 3000 let před začátkem našeho letopočtu. Přesto, že máme k dispozici i jména hypotetických tvůrců včetně přesného datování –jak už bývá v Číně zvykem – je původ čínské medicíny zahalen určitým tajemstvím. Známe sice letopočty panování legendárních císařů, praotců čínského národa a mnoho konkrétních údajů z jejich životů ( v případe Žlutého císaře dokonce i místo jeho hrobky, dodnes obklopené starými cypřiši, z nichž ten nejstarší prý vysadil vlastnoručně sám císař), ale tytéž vládce pak nacházíme i v legendách a mýtech.
Prvním z trojice mýtických císařů byl Fu-si. Jako vládnoucí panovník je uváděn v letech 2852-2737 před naším letopočtem. A právě v éře jeho vlády byly prý uvedeny do života praktiky akupunktury, když sám vytvořil devět typů jehel pro dané léčebné účely. Kromě tohoto je mu i připisováno, že na základě pozorování jevů na nebesích a zemi sestavil osm trigramů, jež se staly podkladem pro I-ťing, Knihu proměn.
Dalším císařem byl Šen-nung, který vládl v letech 2737 – 2697 př.n.l. Dle tradice to byl on, kdo vymyslel a sestavil dřevěný pluh, naučil lidi obdělávat půdu a pěstovat obilí, proto dostal jméno Šen-nung = božský zemědělec. V tradiční čínské medicíně představuje zakladatele farmakologie a používání léčivých bylin. Staré pověsti tvrdí, že osobně ochutnal na stovky různých bylin, aby odhalil jejich léčebné účinky. Je autorem nejstaršího známého čínského herbáře Šen-nung pen-cchao-ťing – Šen-nungova kánonu bylin.
Třetím císařem čínské medicíny je Chuang-ti, Žlutý císař vládnoucí v letech 2697 – 2597 př.n.l. Chuang-ti je obzvláště důležitý pro taoistickou tradici. Taoisté od něj odvozují své učení a poznání. Zabýval se tajemstvím věčného života a s nimi souvisejícími praktikami – výrobou elixíru nesmrtelnosti, pěstováním životní síly, cvičením, ale hlavně nemocemi a jejich léčením. Je považován za autora základního díla čínské medicíny zvaného Chuang-ti nej-ťing, Vnitřní kniha žlutého císaře.
Jak už bylo řečeno, kořeny tradiční čínské medicíny sahají hluboko do minulosti. Nejstarší dosud objevené záznamy čínského písma jsou tzv. nápisy na věštebních destičkách – želvích krunýřích nebo lopatkách zvířat , které pocházejí zhruba ze 14. – 11. století před naším letopočtem, z období vlády dynastie Šang ( 16. – 11 stol.př.n.l). Již v těchto nápisech se vyskytují znaky poukazující na přítomnost nemocí, ale i čínské medicíny v té době. S medicínskými termíny, ale i s medicínskými poznatky jak je známe z teorie čínské medicíny, se setkáváme i v nejranějších literárních památkách čínské kultury. Například v Čou-li, Čouské knize obřadů, pocházející z období dynastie Čou ( 11.stol.-771 př.n.l.) se píše, že nemoci je třeba léčit pomocí pěti chutí, pěti zrnovin a pěti druhů léků, a že příznivý nebo nepříznivý stav nemoci se dá zjistit zkoumáním pěti čchi orgánů, pěti zvuků a pěti barev, což viditelně odpovídá principům využívání učení o pěti prvcích pro stanovení diagnózy i způsobu léčby, jak je známe ze základní teorie čínské medicíny.
Další literární památkou z této doby je Š-ťing, Kniha písní. Jedná se o sbírku poezie v nichž se odrážejí některé tehdejší medicínské reálie, kdy z veršů se například nepřímo dozvídáme názvy léčivých rostlin, eventuelně místo či dobu jejich sběru.
Naopak Kniha hor a moří, Šan-chaj-ťing, je nejstarší čínské zeměpisné dílo.V této knize jsou zachyceny názvy 126 druhů léčiv. U některých jsou uváděny i jejich léčebné účinky. Kromě toho je v této knize použito téměř 40 speciálních termínů pro označení různých nemocí.
Podobně nepřímo je čínská medicína přítomna i v dalších památkách z této doby , jako je I-ťing, Kniha proměn, anebo Šang-šu, Kniha dokumentů. V období dynastie Čou ( 11.stol. – 221 př.n.l.) vznikají už i speciální lékařská díla.
Jedním z objevů mimořádného významu byl objev archeologů v roce 1973, kdy vykopali hrobku jednoho šlechtice, pocházejícího z období Západních Chanů (206 př.n.l. – 24 n.l.).V této hrobce krom jiných byly nalezeny písemnosti, texty psané na hedvábí, dřevěných a bambusových destičkách, krom jiného i text nejznámějšího díla taoismu – Tao-te-ťingu, Kniha o Tao a jeho síle. Mezi nimi je i 14 děl speciálně medicínských, jež jsou doposud nejstarší fyzicky dochovaná díla čínské medicíny. Do hrobky byly uloženy v roce 168 před n.l., ale texty pocházejí z dob 770 – 476 př.n.l. až Válčících států ( 475 – 221 př.n.l.) dynastie Čou. Např. v knize Recepty na dvaapadesát nemocí je popsáno více než 280 receptur na sestavení léků, 243 druhů léčiv, 52 chorobných syndromů a najdeme v ní i více než 100 názvů nemocí.
Prvním základním dílem čínské medicíny , jež je považováno za nejstarší dílo, je kánon Chuang-ti nej-ťing, Vnitřní kniha Žlutého císaře. Původně se tento kánon skládal ze dvou dílů – Vnitřní knihy ( Nej-ťing) a Vnější knihy ( Wai-ťing), ale Vnější kniha se nedochovala.
Vnitřní kniha – Nej-ťing – vytváří dvě samostatné knihy – Su-wen ( základní, prosté otázky) a Ling-šu ( Zázračný čep). Každá z nich má 81 kapitol. Nej-ťing v celých dějinách čínské medicíny, včetně současnosti představuje zdroj, k němuž se obraceli všichni pozdější autoři. Je možno říci, že všechny jeho podstatné zásady a teorie platí i dnes stejně jako platily před tisíci lety a že není co na nich měnit. Při naší představě vývoje lidstva a jeho poznání jako vzestupné linie od primitivních počátků k modernímu dnešku je to fenomén pozoruhodný a možná i trochu zneklidňující.
Druhým základním dílem čínské medicíny je Nan-ťing, Kniha složitých otázek nebo Kniha složitostí.